Kouzelná lampa

Vzpomínám si, že můj dědeček nejraději sedával u své staré, již trochu opotřebované lampy. Říkal, že asi vysílá nějaké pozitivní vlny, protože u žádné jiné mu káva a dýmka tolik nechutná. A je pravda, že když nám četl nebo vyprávěl pohádku, v její blízkosti zněla nějak tajemněji.

Pak se ovšem stala nehoda. Když babička nesla svoje šití, omylem zavadila  o lampu, která spadla. Její starodávný cylindr se rozbil na tisíc kousků. Dědečkovi jeho dávná přítelkyně  chyběla, proto jsme mu koupili novou. Nešetřili jsme, nebyla nejlevnější, ale mohli jste u ní vyměnit barvu stínítka i intenzitu světla.

Jenže dědečkovi se pranic nelíbila. Přestal si po večerech číst, díval se na televizi. To mu však na náladě nepřidalo.

Věděli jsme, že něco musíme udělat. Začali jsme pátrat a shánět lampu, která by dědečkovi připomínala tu, s níž byl srostlý jako pupeční šňůrou.  A povedlo se. Objevili jsme téměř totožnou, novou, ale vyrobenou „jako starou“.

Nemohli jsme se dočkat, až ji dědečkovi předvedeme. Budeme slavit úspěch, nebo to bude šlápnutí vedle? K naší velké radosti se stará – nová lampa líbila. Postavil ji tam, kde stávala ta první, rozsvítil a zamyšleně se posadil do křesla ke knize. A tak jsou spolu dodnes, dědeček a lampa.